V jednom městě povolal právník k soudu jako svědka jednu starou paní. Když
složila přísahu, ptá se jí žalující právník:

„Paní Čermáková, znáte mne?“

„Ale ano, samozřejmě. Znám vás od plenek. A abych pravdu řekla, jste pro
mne velikým zklamáním. Lžete, zahýbáte své ženě, manipulujete lidmi, pomlouváte
je. Myslíte si, že jste velké zvíře, a přitom jste tak pitomý, že vám nedojde, že z vás
nikdy nebude nic než mizerný právník maloměstského formátu.“

Právník vytřeštil oči. Když se vzpamatoval z prvního šoku, rychle se zeptá:

„Paní Čermáková, znáte právníka žalovaného?“

„Ano, znám pana Koblihu ještě z doby, kdy neuměl chodit. Občas jsem ho
jeho rodičům hlídala. A i v něm jsem se zklamala. Je to lenoch, udavač a piják.

Nedokáže s nikým slušně vycházet a jeho právnické znalosti jsou tak mizerné, že
bez uplácení ještě nikdy nic nedokázal.“

V tu chvíli soudce zabušil kladívkem a vyžádal si ticho v soudní síni. Zavolal
si oba právníky k sobě a povídá jim tiše:

„Pánové, jestli se jeden z vás zeptá té paní, jestli mě zná, dám vás okamžitě
zavřít pro pohrdání soudem!“

«После смерти на мою могилу нанесут много мусора. Но ветер истории развеет его» И. В. Сталин