Môj sen s Milesom

By Andrej

Ten sen začal, alebo aby som bol presnejší, pamätám si ho od chvíle, keď som sa v tom sne ocitol v nejakej tmavej uličke zapratanej kontajnermi na odpadky a boli tam aj veľké vrecia a asi to tam aj smrdelo, a videl som utekať akéhosi chlapíka v dlhom tmavom kabáte – v tej tme sa mi zdalo tmavé úplne všetko – a potom som ho videl, ako vbehol do jedného vchodu a neviem prečo, rozbehol som sa za ním. Ale bolo to celé také dosť strašidelné a nepravdepodobné a cudzie... Pribehol som práve včas, aby som ešte stihol zadržať dvere výťahu, ktoré chcel ten chlapík za sebou rýchlo zavrieť a..., stretol som sa s jeho vyľakanou tvárou, od strachu mal oči vytreštené a ja som ostal od prekvapenia nemo stáť. Bol to on. A v tej chvíli som zistil, že som zviera. Pes cvičený na vyhľadávanie narkotík. Vtedy som sa strhol zo spánku a bol som celý spotený a vystrašený, srdce mi prudko búchalo. (Takto sa strhávam zo spánku po chľastaní alkoholu trvajúcom dlhšie ako tri dni, možno spojené s pasívnym fajčením trávy a s túlavými topánkami, stratou pamäti a s prúsermi a tak.) Potom som na ten sen zabudol. Ale asi o týždeň som sa s ním vo sne stretol znovu. Tentoraz to však bolo na úplne inom mieste. Všade vládol pokoj a mier, bolo to možno na ostrove kvetov, ale kvety som nevidel, stál som pri brehu neznámeho mora a more šumelo a on stál oproti mne, bol obrátený k tej modrej vode chrbtom, skúmal ma pohľadom a potom tým svojim šeptavochrapľavým hlasom povedal: „Když chceš se mnou udělat rozhovor, nejdřív musíš všechny kluky z mé kapely opíchat!“ A keď videl, ako som sa zatváril, začal sa hlasno – a nádherne smiať.

MILES DAVIS

Narodil jsem se 26.5.1926 v Altoně, Illinois, malým říčním městečku na Mississippi, blízko od East St. Louis. Ale to bylo hodně dávno. Poslouchej, kámo, otiskni pravdu! Jinak ti nakopu prdel! A neklaď mi blbý otázky! Takže, když sem byl malý kluk, bylo mi asi šest, nebo sedm, poslouchal jsem v rádiu pořad „Harlem Rhytmus“. Pouštěli tam desky Louise Armstronga, Lionela Hamptona, Counta Basieho, Duka Ellingtona a celou tu bandu parádních frájů. Mojí první trumpetu jsem dostal od tátova nejlepšího kámoše, našeho souseda, doktora Johna Eubankse, kterému jsme říkali strýček Johny. A hudba se stala pro mě tím nejdůležitějším, když mi bylo dvanáct. Dál jsem hrál baseball a fotbal, dál jsem se poflakoval s kámošema, ale hodiny hry na trumpetu jsem bral vážně a byl jsem do tý mý trubky úplně udělanej. A k mým třináctým narozeninám jsem od táty dostal novou trubku. To bylo něco. Matka chtěla, bych dostal housle, ale otec to zamítnul. Můj táta byl správnej frája. To tedy byl. Můj první pořádnej učitel byl Elwood Buchanan. Učil na Lincolnově vyšší škole, do který jsem šel, když jsem skončil nižší Attucksovu střední školu. Tam jsem zůstal až do maturity. Jedna z nejparádnějších věcí, který mě pan Buchanan naučil bylo, abych si nehrál s vibrátem. Nejdřív jsem to míval rád, protože takhle hrála většina trumpetistů. Když jsem takhle zase jednou hrál, pan Buchanan zarazil kapelu a řekl mi: „Milesi, podívej. Nezkoušej to tu jak nějakej Harry James a přestaň hrát s vibrátem. Přestaň rozechvívat ty noty, protože až budeš starej, tak se dost naklepeš sám. Hraj přímo, rozvíjej si svůj vlastní styl, protože ty na to máš . Máš dost talentu na to, abys hrál po svým.“ Na tohle jsem teda nikdy nezapomněl. Kapela kterou vedl pan Buchanan, to bylo teda něco. A jednou z nejdůležitějších věcí, který se mi s touhle kapelou přihodili bylo, že jsem potkal trumpetistu Clarka Terryho. Stal se mým trumpeťáckým idolem. A pak, když mi bylo sedmnáct, zavolal jsem na podnět mý holky Eddie Randlemu a zeptal se, jestli by pro mě nemněl místo ve sví kapele. Ta jeho kapela Blue Devils, to byla třída, ti mizerové hráli jako o život. Pozval mě na konkurs a já ho udělal. Hraní s E. Randlem byl taky jeden z nejdůležitějších kroků v mý hudební dráze. Zůstal jsem s nimi asi rok, od roku 1943 do roku 1944. Opět jsem se potkal s Clarkem. Vymetali jsme celý okolí St. Louis, přidávali se k různým kapelám, džemovali jsme, a když se rozneslo, že někde večer budem s Clarkem hrát, brzo se to zaplnilo a ten podnik byl vždycky narvanej lidma. Clark Terry byl tím, kdo pro mě otevřel saintlouiskou jazzovou scénu. Celou tu dobu jsem ho mněl rád – a mám ho rád dodnes. Vždycky, když jsem si tehdy pořídil novou trubku, hledal jsem Clarka, aby mi ji rozehrál, dal do pucu písty – tohle totiž nedokázal nikdo jinej tak jako on. Měl na to nějakou fintu, jak zkroutit nebo natáhnout perka kolem klapek a dosáhnul tím úplně jiného zvuku. Znělo to pak tak nějak tajemně, to teda jo. Clark byl na tyhle sračičky prostě kouzelník. Za to, že mi šteloval písty jsem ho miloval.
Jakmile jsem odmaturoval, byl jsem konečně volnej a mohl jsem si přinejmenším rok dělat co jsem chtěl. Rozhodl jsem se, že odejdu od Eddieho Randla a budu hrát s kapelou z New Orleans, která se jmenovala Adam Lambert´s Six Brown Cats. Hráli v moderním swingovém stylu a zpíval s nimi výbornej jazzovej zpěvák Joe Williams, kterýho tehdy vůbec nikdo neznal. Jel jsem s nimi do Chicaga, ale po několika týdnech jsem se vrátil domů, protože se mi nelíbil jejich repertoár. A tehdy přijela do St. Louis kapela Billyho Eckstinea a já dostal šanci hrát dva týdny s nimi (Dizzy Gillespie, Charlie „Yarbird“ Parker /Bird/, Buddy Andeson, Gene Ammons, Lucky Thompson, Art Blakey). To mě přesvědčilo, že musím do New Yorku. Matka chtěla, abych šel studovat na Fiskovu (Fisk University) http://www.fisk.edu/ , když jsem ale slyšel Charlie Parkera, Dizzy Gillespieho, Buddyho Andersona (trumpeťák, kterýho jsem vystřídal v St. Louies), Arta Blakeye, Sarah Vaughanovou a samotnýho pana B. a zahrál jsem si s nimi, věděl jsem, že prostě musím být v New Yorku, kde se tohle všechno děje. Kromě toho mi Dizzy a Bird řekli, abych je vyhledal, jestli vůbec někdy dorazím do Velkýho Jablka. Byl jsem si tutově jistej, že to těm machrům pěkně natřu, až budou čumět.

Udělal jsem talentovky na Juilliard (The Juilliard School) http://www.juilliard.edu/ , bylo mi osmnáct , mlíko za ušima, ale věřil jsem si, že umím hrát a života v New Yorku jsem se nebál. Byl jsem přesvědčenej, že dokážu hrát na trubku s kýmkoli. A taky že jo. A Julliard? Mezitím mě to tam už začínalo štvát. Studium na J. byl stejně jenom krycí manévr, abych mohl být u Dizzyho a Birda. Kromě toho tam byli děsně zaměřený na bílý a taky dost rasisti. Při jednom džemu u Mintona jsem se naučil víc než za dva roky na J. Ta jejich předpojatost a blbost mi začínala lízt krkem. Pamatuju se, jak nám jednou nějaká běloška přednášela dějiny hudby. Stála před lavicema a tvrdila, že černoši hráli blues proto, že byli chudý a museli trhat bavlnu. Z toho jim bylo děsně smutno a z toho jejich smutku vzniklo blues. Okamžitě mi vylítla ruka vzhůru, stoupl jsem si a začal: „Já jsem z East St. Louis a můj táta je boháč, je to zubař, a já přitom hraju blues. Táta nikdy bavlnu netrhal a já jsem se taky dneska ráno neprobudil s nějakým smutkem a nezačal proto hrát blues. Není to totiž tak jednoduchý.“ Ta piksla celá zezelenala a nic neřekla. Ty blbosti totiž učila z nějaký knížky, co napsal nějakej trouba, kterej o tom neměl ani páru. Takovýhle hovadiny nás tam učili, a za nějakej čas mě to tam prostě přestalo bavit. Podle mě lidi jako Fletcher Henderson a Duke Ellington byli v tom, co udělali s americkou muzikou skutečný géniové. Tahle ženská je dokonce ani neznala a já neměl čas, abych jí o tom poučoval. Přitom učit měla ona mě! Po nějaký době jsem Juilliard opustil. Pak jsem hrál s mnoha skvělými muzikanty. A taky se hodně o mně popsalo. Spousta keců a hovadin. Kritici mě pořád stírali a možná, že to mělo něco společnýho s mým přístupem, protože jsem se nikdy nedokázal na nikoho culit a taky jsem nikdy nepatřil k lidem, co se zpronevěřili sami sobě a lezli někomu do zadku, zvláště, když šlo o nějakýho kritika. I když jsem měl Dizzyho a Louisee „Satchmo“ Armstronga hrozně rád, nesnášel jsem je za to, jak se vždycky kvůli publiku usmívali a zubili.

Mám rád bubeníky. O bubnech jsem se hodnĕ naučil od Maxe Roache, protože když jsme hráli s Birdem, tak jsme mĕli vždycky na šňůře společnej pokoj a bydleli jsme spolu. Pořád mi ukazoval nĕjaký fóry. Jeden s bubeníků, s kterými jsem hrál, byl taky Philly Joe, v tý dobĕ můj nejlepší kámoš. Byl to pĕknej hajzlík. Kdyby byl bílej a právník, tak by mohl klidnĕ být prezidentem Spojených států, protože k tomu potřebujete hroznĕ rychle mluvit a mít na skladĕ dostatečný množství hovadin. Philly Joe toho mĕl, že by mohl rozdávat. Pamatuju se, jak jsme jednou ve čtyřiapadesátým nebo začátkem pĕtapadesátýho vyrazily s Philly Joem na šňůru a brali různý příležitostný kšefty. Jenom my dva, a vždycky jsme si našli nějakou místní kapelu. Dali nám 1000 dolarů a my za to odehráli ten kšeft. Tou dobou jsem byl čistej, žádný drogy jsem nebral. Mám pocit, že jsme byli v Clevelandu a snažili se nějak dostat zpátky do New Yorku. Joe si asi před dvěma nebo třema hodinama šlehnul a tak se účinek už začal vytrácet. Když jsem se dostal na letiště, abych koupil lístky, tak už začínal být dost nervózní. Stál jsem tam u kasy, ve který seděla krásná malá kočička a počítala prachy, když jsem najednou narazil na padělanou bankovku , tehdy jsme jim říkali „narudlý prachy“. Kdybych s ní nezaplatil, nemĕli bychom dost penĕz na letenky. Snažil jsem se nedat nĕjak najevo, že ten zasranej promotér nám podstrčil falšovanou bankovku. Kouknu se na Phylliho Joea, ten ji taky vidĕl a hned mu bylo jasný, na co myslím. Takže začal do tý holky vylit jak je krásná, že jsme muzikanti a že o ní napíšeme písničku, protože je desnĕ hezká a aby nám řekla , jak se jmenuje. Začala se culit od ucha k uchu a když jsem ji podával tý prachy, tak jsem kul železo dokud bylo žhavý. Snažila se nám napsat svý jméno tak rychle, že si ty prachy ani nepřepočítala. Phillyho jsem pak ale musel z kapely vyhodit. Dělal průsery, když byl nadrogovanej a bylo to fakt těžký. Byl to kámoš. Muzika však byla důležitější. Jo, bubeníci… Byla jich spousta. Art Blakey, Tony Williams, Art Taylor, Kenny Clarke , Al Foster, Jack DeJohnett, Bill Cobham, můj synovec Vincent Wilbur, na perkuse Marilyn Mazurová a Steven Thornton a mnoho jinejch frájů. Ale teď si oddechnu. Pojď, dáme si panáka… Jo. To je vono! Dem dál.

Moje první cesta za hranice státú, to bylo skvělé dobrodružství, to ti teda řeknu. Bylo to začátkem devětačtyřicátého, když jsme s kapelou vyrazili do Paříže. Jak jsem řek, byla to moje první cesta za hranice a navždycky to změnilo celej můj pohled na všechno kolem mě. V Paříži se mi líbilo a taky se mi líbilo, jak tam se mnou jednali. Tam jsem se taky seznámil s Jean-Paul Sartrem, Pablo Picassem a Juliette Greco. Od tý doby mi už nikdy nebylo tak fajn. S Juliette Greco jsme se do sebe zamilovali. Chodívali jsme podél Seiny, drželi se za ruce a líbali se. Dívali jsme se jeden druhýmu do očí a mačkali si ruce. Bylo to jak nějaká magie, skoro jako kdybych byl pod hypnózou nebo v nějakým tranzu. Tohle jsem dřív nikdy nedělal. Pořád jsem byl zažranej jenom do muziky a na nějaký lásky mi nezbýval prostě čas. Než jsem poznal Juliette Greco, celej můj život se točil jenom kolem muziky. Teprve ona mě naučila, jaký je to milovat kromě muziky ještě někoho jiného. Ve Francii jsem se cítil volně a taky tam se mnou jednali jako s lidskou bytostí, jako s někým důležitým. Když už jsem měl před odletem, bylo na letišti hodně smutnejch obličejů, včetně toho mýho. Když jsem se vrátil, tak mě chytly takový deprese, že jsem natotata vlítnul do heroinový závislosti, který jsem se zbavoval čtyři roky, a poprvý v životě jsem se octnul v situaci, kdy jsem ztratil nad vším vládu a rychleji než kdo jinej jsem si to šinul směr krchov. Ale já to už jednou někomu vykládal a zrovna teď nemám velkou chuť o tom vyprávět. Řeknu ti raději něco o rasizmu v Spojených státech. Poslouchej, když jezdím po Kalifornii, tak se do mě policajti vždycky serou. Nelíbí se jim, když se vozím ve žlutým Ferrari za 60 000 dolarů, což jsem v době, kdy jsem točil desku You´re Under Arrest - která vychází z problémů, který mají černoši všude s policisty - taky dělal. Kromně toho se jim nelíbilo, že já, černoch, bydlím v Malibu na pobřeží. Z toho právě vznikla koncepce alba: protože jsme součásti ulice a toho, co se na ní děje, jsi uzavřený a politicky to samý. Jsme vystavený hrozícímu děsu atomovýho holocaustu, a k tomu jsme ještě skřípnutý duchovně. Nukleární hrozba je pěkný svinstvo, a patří to k našemu dennímu životu, tohle, a potom znečištění, který je úplně všude. Všechno je znečištěný, jezera, oceány, řeky, půda, stromy, ryby, prostě úplně všechno. Všechno totiž úplně poserou, protože jsou strašně chtivý a nenasytný. Teď mluvím o běloších, kteří tohle páchají, a dělají to po celým světe. Posrali ozónovou vrstvu, vyhrožujou, že na všechny hodí bombu, pořád se snaží někomu něco sebrat a když jim to někdo nechce dát, tak tam posílají armády. Jo, změňme téma… Jednou jsem byl na party, bylo to v roce 1987, na který dávali cenu za celoživotní úspěchy Ray Chalesovi. Nejdřív byla v Bílým domně večeře s prezidentem Reaganem a s ministrem zahraničí George Shultzem. Když jsem se setkal s prezidentem, popřál jsem mu hodně štěstí v jeho konání a on mi řekl: „Díky, Milesi, protože to budu potřebovat.“ Když se s ním setkáš osobně, tak je to docela příjemnej chlapík. Mám pocit, že dělal, co mohl. Byl to politik, kterej tíhnul spíš doprava. Druhý se zase přikláněj doleva. Většina z těch politiků stejně zemi odírá, kde to jde a jsou to samí podvodníci. Je přitom úplně jedno, jestli jsou to demokrati nebo republikáni, stejně to dělají jenom proto, aby si mohli pořádně nahrabat. U toho stolu, kde jsem seděl, tak manželka nějakýho politika pronesla nějakou hovadinu o jazzu, jako: „Proč vlastně podporujeme tento druh umění? Proto, že vzniklo v této zemi a je to umění v jeho nejčistší podobě? Nebo jenom děláme, že jsme blazeovaný a protože jazz vzniknul mezi černými, v této zemi a ne v Evropě, tak ho prostě ignorujeme? Jak to vlastně je?“ Tohle tam úplně zčistajasna zaznělo. Takovýhle otázky nemám rád, protože jsou to jenom takový kecy, kdy se někdo snaží vypadat inteligentně, a přitom o tý věci vůbec nic neví. Podíval jsem se na ni a povídám: „Co je to tady? Nějaká jazzová hodinka nebo co? Proč se mě ptáte na takový blbosti?“ A ona mi na to řekla: „Jste přeci jazzový muzikant, nebo snad ne?“ „Jsem muzikant, nic víc.“ „Dobře, takže jste muzikant, a hrajete hudbu…“ „Chcete skutečně slyšet, proč není v týhle zemi jazz tak uznávanej?“ „Ano, chci.“ „Tak poslouchejte, na jazz se tady kašle a nikdo si ho tady nevšímá, protože běloši chtějí ve všem vždycky vyhrát. Běloši prostě chtějí vidět, když vyhrávaj zase jenom běloši, a pokud jde o jazz a o blues, tak prostě nemají šanci, protože tohle vytvořili černoši. Takže když hrajeme v Evropě, běloši nás tam uznávají a váží si nás, protože ví, kdo ho vytvořil a klidně to uznají. Většina bílejch Američanů ale něčeho takovýho není schopná.“ Podívala se na mě a celá zrudla, a pak řekla: „Dobře, a co vy jste tak důležitýho v životě dokázal. Proč tady vlastně jste?“ „Já jsem asi pětkrát nebo šestkrát změnil tvář hudby… A teď mi řekněte vy, co jste významnýho dokázala, kromě toho, že jste bílá, což pro mě vůbec nic neznamená. Tak jaký jsou teda vaše nároky na slávu?“ Jo kámo. Tak nějak to bylo. Ale teď už půjdu. Mám ještě něco na práci. Tak zatím.

*

Tento článok som napísal z lásky k Milesovi a k jeho hudbe http://www.milesdavis.com/ . Je vlastne voľným výberom z knihy MILES - Autobiografie (Miles Davis a Quincy Troupe v preklade J. Rauvolfa). Ale ak by sa niekomu zdalo, že nie všetko v článku je napísané presne tak, ako v zmienenej knihe, tak ľutujem, ale tak - a nijako inak - sa mi to prisnilo. A dôležité je to, že pravda bola zachovaná v plnej miere. Andrej

Comments:

Sorry, comments are closed for this item.

"Šťastní sú tí, ktorí dožičia sluchu slová mŕtvych - to jest, ktorí čítajú dobré diela a rozjímajú o nich. " - Leonardo Da Vinci